Proč by měli být 34 let po listopadu 1989 v nejvyšších státních funkcí stále bývalí komunisté, jako třeba pan doktor Fremr v Ústavním soudu? Proč sedí na radnicích lidé, kteří se tam vydrápali po hřbetě estébáka a bezskrupulózního podvodníka? A proč je ve společnosti spousta lidí, kterým je to jedno nebo se jim to i líbí? A proč jsou lidi, vč. autora blogu, kteří se s tím stále odmítají smířit?
A co to má společného s literaturou a knihami vůbec? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí?
S knihami se to má jako s pamětí (i tou kolektivní). Literatura zde není jen pro to, abychom skrze příběhy utíkali do jiných světů a životů jejích hrdinů, ale i pro naše vlastní vědění, kultivaci ducha a právě i pro tu naší paměť. Tato potřeba znalosti vlastních dějin je známa odedávna, kdy třeba již ke konci raného středověku známý kronikář Kosmas cítil potřebu zaznamenat to, co by jinak odešlo i s ním bez viditelné stopy.
Hrozně rád si beru v našem knihkuepctví do ruky knihy, které popisují (nejen) naše dějiny, především ty moderní. Již s téměř pravidelností se můžeme seznamovat s kronikami i průvodci po našich nedávných osudech psaných Jiřím Padevětem. Mám moc rád i knihy Petra Čorneje, který popisuje dějiny přísně kritickým a ideově nezabarveným stylem, jako například jeho Jan Žižka. Mohl bych jmenovat další a popsat mnoho stránek, ale to není přeci účelem blogu. Určitě ale chci ještě zmínit Timothy Snydera a jeho knihu, jež mě mocně zasáhla. Knihu Krvavé země, ve výborném překladu bohužel již nežijící Petrušky Šustrové, by si měl přečíst doslova každý.
Možná by pak bylo méně, zdánlivě naivních, otázek a více jasných odpovědí. Neboť, jak známo, kdo nezná vlastní dějiny, je nucen si je prožívat znovu a znovu a znovu... a my ostatní bohužel s nimi.
Tak zavrtejme se do jemného přediva našich předešlých osudů, je to mnohdy opravdu fascinující.
Karel Kratochvíl z humpoleckého Knihkupectví Jana Zábrany